Loni v létě se veškerá pozornost točila kolem Ďolíčku a plánů rodiny Jakubowiczů vzít věci do vlastních rukou; dva roky po tom, co se slib radnice hlavního města – majitele ikonického stadionu – ukázal být jen frustrujícím způsobem prázdným gestem. V zimě se opět mluvilo jen o Ďolíčku, když v listopadu přišla zpráva o nové šedesátileté nájemní smlouvě. Prosincová hodinová tisková konference pak představila konkrétní vizi nové arény a v květnu ji doplnily lákavé vizualizace. Vše se posouvá kupředu zběsilým tempem; v ostrém kontrastu s pokrokem – nebo spíše jeho nedostatkem – na hřišti.