Když FK Pardubice loni v létě vyhlásily svůj RESTART, rozhodně si pod ním nepředstavovaly tento scénář. Pryč je hlavní sponzor, po kterém nesla jméno i aréna, trenér, sportovní ředitel, technický ředitel/šéf skautingu i tehdejší předseda; i když v případě toho posledního Vít Zavřel — povýšený na jeho místo — tvrdí, že Vladimír Pitter pořád „pracuje stejně jako dřív“. Ať už to má znamenat cokoliv. Pravda, celá iniciativa měla mířit spíš na vizuální identitu nebo zapojení fanoušků, ale i na tomhle poli si jeden můj konzultant neodpustil sarkasmus: „Možná tak akorát změnili font.“ Nejvýraznější posun v aktivaci fanoušků? Klub dokázal všechny sjednotit… proti sobě.

Pardubice a Víta Zavřela specificky jsem vždy uměl ocenit za to, že se nebál sdílet informace s veřejností. V tomhle ohledu se moc nezměnilo; hned na úvodní tiskovce sezony nový předseda přiznal, že někteří partneři (mimo investiční skupinu CFIG, která se rozhodla neprodloužit svou tříletou smlouvu) snížili své příspěvky o 20–30 %, přičemž dodal, že část z těchto škrtů je „vratná“ – třeba pokud se klubu podaří vyhnout baráži. Současně ale pokračuje hledání nového investora, přičemž Zavřel tentokrát výjimečně zůstal skoupý na slovo s odkazem na dohodu o mlčenlivosti.

Mezitím se po městě šíří fámy, které se dělí na dva tábory: jedni, říkejme jim snílci, jsou přesvědčení, že má zájem Petr Dědek, hlasitý majoritní vlastník hokejového bráchy FKP — a druzí věří, že Zavřel a spol. chtějí za klub takový ranec, že to nikdo není ochoten zaplatit, přičemž už prý odmítli několik nabídek s tím, že je nepovažují adekvátní — to jsou ti věční bručouni.

Pravda, jako tomu tak už bývá, bude nejspíš ležet někde uprostřed.

Výsledek je ale dost ponurý: klub s nabobtnalým kádrem, ve kterém chybí špičková kvalita, a který přitom asi nebude úplně levný, s řadou partnerů na odchodu a většinou lidí, včetně části fanoušků, pasujících jej na sestup. Ukazuje se to mimo jiné na hodně tristních prodejích permanentek, které — podle mých posledních informací — zaostávají docela přesvědčivě i za Jabloncem.

Ohlédnutí za sezonou 2024/25

Co se (zejména) povedlo

Ke konci podzimu to vypadalo, že David Střihavka začíná svírat otěže pevně v rukou. A to navíc docela brzy, na poměry nového trenéra. Během jediného týdne zařídil pro týn první čisté konto a utnul tak nejdelší sérii bez něj v klubové historii (12 zápasů); zhruba za měsíc stáhl tehdy nejhorší pětizápasový průměr xGAExpected Goals Against (xGA) estimates how many goals a team should have conceded based on shot quality, location, and context. v sezoně z 1,74 na 0,65, což naopak toho času odpovídalo Top 4 obraně. Stejně rychle se Pardubice přerodily z jednoho z nejpasivnějších týmů ligy (průměrně nechávaly soupeře vyměnit si 11,22 přihrávek, než zakročily) na jeden z těch agresivnějších (7,86 PPDAPasses Per Defensive Action Allowed (PPDA) measure a team's intensity off the ball. The lower the value, the better — it indicates the team successfully pressures or disrupts the opponent’s passing sequences at an early stage.).

Vtipné je, že i ta skvělá hodnota 0,65 nebyla nejlepším pětizápasovým průměrem xGA, jaký Pardubice za celou sezonu zvládly (jen šlo o jejich suverénně nejlepší období s jedinou porážkou v sedmi duelech); přestože hned na začátku té šňůry hrály s Jabloncem a Spartou, dotáhly to až na 0,59 po 33. kole. A to rozhodně nelze podceňovat. Pro srovnání – Hradec Králové, sedmý tým, který nebyl daleko od Top 6, se ve svých nejlepších časech dostal jen na 0,79. Sigma Olomouc, skutečný tým z Top 6, se zastavila na 0,88. A Baník Ostrava, který skončil před Spartou, klesl nejníž na 0,91. Dokonce i nejlepší číslo Slovanu (0,75), dosažené bývalým pardubickým stratégem, Střihavkův tým překonal hned ve dvou různých pětizápasových sekvencích. Defenzivní základ tu zkrátka vždycky byl, ale všechno ostatní…

Co se (zejména) pokazilo

Když to konečně vypadalo, že Pardubice chytily slinu, bylo to pryč dřív, než bys řekl švec. Po zimní pauze, kdy v pěti předvánočních kolech přestřílely soupeře dohromady o 16 pokusů, přišel totální kolaps: v dalších pěti zápasech se nechaly přestřílet o 50 střel a inkasovaly 14 gólů. Po celou tu dobu, ba ještě dál, navíc samy zůstaly bezzubé. Série bez vstřelené branky nakonec narostla na sedm zápasů, přičemž klubový rekord předtím činil pouhé tři. V celé 100leté historii československé a české nejvyšší soutěže si delší střelecké trápení připsalo jen sedm klubů, a od přelomu tisíciletí dokonce jen tři z nich překonaly nejnovější pardubické martyrium. Jediným plusem na téhle depresivní statistice je fakt, že jedním z těch tří celků je FC Hradec Králové, úhlavní rival, který to celé nakopl svou demolicí 3:0 ve 20. kole (pro srovnání, nejhorší série Budějovic činí „jen“ 568 minut).

Cokoliv dalšího, do čeho by se dalo rýpnout — třeba že standardky mimo penalty znovu smrděly, s průměrem 0,11 gólu a 1,23 šance na zápas, obojí nejhorší v lize — bledne ve srovnání s tímhle.

Nejužitečnější hráč (stále na palubě)

Podle mého MVP modelu (tradiční statistiky): Louis Lurvink (55. místo v lize)
Podle mých pozičních modelů (pokročilé statistiky): Jason Noslin (95. percentil mezi stopery)
Podle On-Ball Value (OBV) metriky od Statsbomb: Michal Surzyn

Mezi fanoušky už dnes panuje poměrně rozšířený názor, že skautingová síť Jakuba Dobiáše přivedla do Pardubic jen minimum tref, a pokud jde o ofenzivní hráče, byl bych spíš nakloněný souhlasit (i když bychom si měli počkat, co předvede André Leipold, který má od prvního kola patřit do základu). U obránců je to ale jiná – David Šimek, Jason Noslin i Louis Lurvink byli téměř jistě jím doporučené nebo minimálně schválené posily a tihle tři dnes tvoří základ, na kterém mohou Pardubice sebevědomě stavět. Základem je Lurvink, jeden ze tří stoperů za poslední čtyři roky, kdy své metriky dělím do čtyř kategorií, který se dostal do Top 4 jak v „základní defenzivní práci“, tak v „předvídavosti a dynamice“ (těmi dalšími jsou Lischka z 21/22 a Halinský z 23/24 — shodou okolností další pardubický stoper). Zatímco první ukazatel může být snadno produktem většího tlaku a tedy více příležitosti k zametání, ten druhý už tak jednoduše vysvětlit nejde.

A ještě líp to vypadá, když k Lurvinkovi přidáte Noslina, který podle hodnocení vychází… ještě líp. Spolu se skvěle doplňují — Lurvink posílá víc diagonál, Noslin přináší vertikalitu; jeden dominuje v soubojích na zemi, druhý ve vzduchu — a oba do určité míry těží z perspektivy zvané WOWYWith Or Without You (WOWY) is an approach more commonly used in ice hockey, where attributing on-ice performance to a single player is easier (there are only 5 skaters instead of 10 outfield players). Still, it’s worth examining the extremes even in football.. V Noslinově případě je to vyloženě extrém. Odehrál 19 zápasů, ve kterých strávil na hřišti aspoň tři čtvrtiny hrací doby; v těch Pardubice inkasovaly průměrně 0,9 xGA na zápas, zatímco ve zbylých 16 utkáních to číslo vystřelilo na 2,02 xGA. Těžko náhoda. S Noslinem na hřišti Pardubice dostávaly 1,16 gólu na zápas; bez něj 2,23. U Lurvinka jsou příslušná čísla jen o něco mírnější, přičemž ten byl — pro změnu — spolehlivější, pokud jde o čistou bilanci výkonů (13 pozitivních, 7 negativních; Noslin byl na nule).

Kdo má co dokazovat

ať už sobě, fanouškům nebo trenérovi – potažmo všem naráz

Je šílené si uvědomit, že Štěpána Míška — ještě tři dny teenagera — už budou brzy dva roky a 50 startů v nejvyšší soutěži dělit od jeho debutu v lize. V týmu, kde je Kamil Vacek, po něm nikdy nikdo nebude chtít, aby coby osobnost převzal vůdčí roli, ale jako hráč se do té fáze pomalu, ale jistě dostává.

Jde o to, že zatímco Míšek jako osmnáctiletá senzace vypadal na hráče, který jednou dozraje v chytrého, technicky vytříbeného záložníka, jeho dvacetiletá verze už tolik důvěry nevzbuzuje. V létě 2023 mi fanoušci mezi jeho přednostmi jmenovali „práci s míčem v těsném prostoru, čtení hry, distribuci balonu, sebevědomí a bojovnost“; teď z toho vidím snad jen tu jemnou techniku. A to ani mezi defenzivními záložníky (na to, že občas nastoupil i na křídle nebo pod hrotem) Míšek prostě nijak nevyčnívá. Jeho dlouhé přihrávky do stran končily v zámezí stejně často, jako našly spoluhráče, hru posouval přihrávkou víc než jen dva jiní defenzivní záložníci a dostat se s míčem do vápna, natož vyhrát hlavičku, pro něj představovalo nesplnitelný úkol.

Nemělo to dojít takhle daleko, ale Pardubice jsou v podstatě v situaci, kdy nutně potřebují, aby tenhle dospívající záložník udělal mílový krok dopředu a utáhl střed pole. Teoreticky by se na to dalo víc spoléhat na Dominique Simona, ale ten by musel A) zůstat zdravý a B) přidat do svého arzenálu něco víc než jen nebezpečné střely a průniky středem hřiště s míčem u nohy. To jsou hezké zbraně, ale obvykle vám to zápas pod kontrolu nedá. Přesto, když odfiltrujete ofenzivní záložníky, kteří jsou nadprůměrní ve všech třech metrikách progresivní hry, Simonovi parťáci v tomhle výběru jsou ze Slavie, Ostravy, Sparty a Boleslavi.

To není špatné. Vůbec ne.

Na koho se rozhodně spoléhat nemůžete, je Kamil Vacek. Dostal novou smlouvu a soudě podle jeho vystoupení na předsezonní tiskovce nebude jen veteránským pomocníkem; má tvořit osu týmu. To ostatně platilo už v celé sezoně 24/25, kdy byl nejvytíženějším hráčem Pardubic (a nějakou záhadou dokonce 60. nejvytíženějším fotbalistou Chance ligy!), a ukázalo se to jako vyloženě škodlivé pro všechny kolem něj. Až 28 jeho ztrát míče/soubojů vedlo do 30 sekund ke střele soupeře (víc než jedna na zápas) podle Wyscoutu a podle mých poznámek až 9 jeho zpackaných rozehrávek vedlo k nebezpečí (gól nebo velká šance). Prostě nestačí.

Uprostřed léta

zvláštní poděkování za provedení letní přípravou FK Pardubice’s náleží @matejsal a @Vocas46

Obměna týmu

Minulou sezonu dali víc hráčům než Pardubice (42) okusit ligové minuty už jen České Budějovice (45). To samo o sobě nebývá dobré znamení, ale ještě horší je, když Dynamo si na palubě nechává méně než 40 % těchto minut — správně chápajíc naléhavou potřebu pořádného zeštíhlování kádru — zatímco FKP si jich drží přes 75 %. Dá se namítnout, že je rozdíl mezi přípravou na přežití v nejvyšší soutěži a shazováním balastu při pádu o patro níž, ale tak tlustou čáru mezi těmito dvěma úkoly bych já osobně nekreslil. Přítěž je prostě vždycky přítěž a Pardubice si jí táhnou spoustu; z nejvytíženější jedenáctky po barážových nervech odešel jen jeden hráč (Eldar Šehić, který na jaře stejně skoro nehrál) a z útočně laděných fotbalistů se klub rozloučil jen s těmi, kteří dohromady tvořili 11,5 % všech odehraných minut na těchto postech, i po historickém období impotence. Vysvětlete mi to někdo.

Největší upgrade

Bída s nouzí. Nejlepší sázkou by mohl být Denis Darmovzal vracející se z druholigového hostování, kde znovu našel trochu té koncentrace a typické sebevědomé drzosti — a to nezní dobře ani mně, jeho známému fanouškovi. Jáchym Šerák je další, kdo činí krátký přesun z Chrudimi, ale těžko se hledají argumenty, že by měl být upgradem na Vojtěcha Vorla, když ještě před necelými dvěma lety chytal ve 3. lize. Mikuláš Konečný jako vyzrálejší a lepší devatenáctiletý stoper/občasný krajní bek než Václav Jindra? Víte co, pro mě za mě.

Čerstvě devatenáctiletý Konečný je pořád klidně jedním z nejžhavějších stoperských talentů v zemi, ale stojí za to zdůraznit, že do ligy skáče, aniž by v 24/25 udělal výraznější krok dopředu o patro níž. To je tady největší problém — ne jeho věk nebo talent — a jeho vlastní trenér a patron, který měl Konečného pod dohledem od třinácti let, to ostatně sám uznal, když u něj konkrétně mluvil o určité stagnaci. Konečný loni často působil roztržitě, dopouštěl se příliš mnoha drahých chyb a jeho přehnaně sebevědomé mazlení se s míčem bylo vidět i v přípravě Pardubic. Dokud Konečný nezpevní a nezačne vzadu dělat chytřejší rozhodnutí, může vyhořet.

Nejvýraznější downgrade

Bída s nouzí i tady. I když nejvíc možná bude chybět zkušenost a univerzálnost Jana Kalabišky, z letních odchodů se na pizza chart dostal jen Eldar Šehić. A ten je vlastně docela slušná volba, přestože v poslední třetině sezony z týmu prakticky zmizel. Do té doby ale stihl nasbírat 22 akcí vedoucích k šanci a dvě přímo ke gólu, nemalou část z nich po standardkách. I díky tomu byl na konci ročníku druhým nejnebezpečnějším hráčem týmu hned za Vojtěchem Sychrou a skončil šestý v interním MVP žebříčku. Jestli to nakonec něco znamená, těžko říct, protože Dominik Mašek má taky dlouhý, silný krok a s exekucí standardek začal prakticky hned, jak prorazil v Dynamu. Ale koho v tomhle směru favorizuje reputace je jasné.

Mezera k adresování

Tým postrádá špičkovou kvalitu a doufá se, že dva hráči, včetně „reprezentanta z Pobaltí“, projdou zdravotní prohlídkou ještě před startem sezony, ale ani jeden z nich podle všeho nebude stoper — což je teď vyloženě akutní potřeba, když Noslin údajně potřebuje ještě asi dva měsíce na zotavení z odložené operace bolavého ramene, které ho už v zimě vyřadilo ze sestavy. David Šimek je víc než adekvátní záskok, ale je zároveň jedním ze dvou zdravých a zkušených stoperů, přičemž Konečný nastoupil v generálce na kraji obrany. Pardubice obecně registrují až příliš záhadných zranění, jež snižují celkovou kvalitu, kterou mohou nabídnout — Vojtěch Patrák nebo Ryan Mahuta chyběli celou přípravu, přitom by to mohly být solidní varianty na levou stranu.

Nová naděje na obzoru

V Pardubicích nikdy není nouze o mladíky na prahu průlomu, otázkou ale zůstává jejich cesta nahoru, popřípadě strop. Marek Halda (nar. 2005) je na tom z hlediska vyzrálosti asi nejdál, ale dá se očekávat, že uvízne za haldou středních záložníků. Dvojice Diegů s mexicko-americkým občanstvím, Velasquez a Zarate (oba podle Transfermarktu narozeni ve stejný srpnový den roku 2006), má za sebou první sezonu v klubu, rozdělenou mezi dorosteneckou ligu a ČFL, a přípravu začala s áčkem. Ale kromě toho, že by Zarate mohl občas naskočit jako univerzální krajní hráč, v tom moc potenciálů nevidím.

Mezitím Pardubice dál zásobují větší kluby špičkovými mladíky – mládežnický reprezentant Aleš Sukdolák podepsal profesionální smlouvu už v 16 letech před nástupem rovnou do sparťanské U-19 a Matěj Kvaček (nar. 2007) si vysloužil měsíční stáž v mládežnickém programu Bayernu pod dohledem ikonického střelce mnichovského klubu Roye Makaaye. Útočník, který skóroval v našem úvodním zápase na Euru do 17 let loni a v posledním startu za osmnáctku téměř sám porazil Rumunsko, nasbíral od poloviny října už 11 bodů (10+1) za béčko a devatenáctku na klubové úrovni a z Německa by se měl vrátit 27. července — tak akorát na šlágr se Spartou (3. srpna). Fanoušci už žertují, jestli se z něj nestane další pardubický mladík, který debutuje právě proti pražskému gigantovi (jako dřív Míšek nebo Jindra).

Před sezonou 2025/26

Níže je uvedena aktuální soupiska s maximálně 4 alternativami pro jednu pozici. Barevné hodnocení je statickým přehledem situace v celé lize k 5. červenci a je jen hravou drobností pro zpestření; samotná uvedená jména by měla být relevantní k dnešnímu dni. Chcete-li se dozvědět více o mém přístupu k sestavování “depth chartů” se všemi jeho omezeními, zamiřte sem.

Primární formace

Vypadá to, že Pardubice jsou připravené vstoupit do sezony v rozestavení 4-4-2; čiré harakiri. Ne že by FKP neměly dost hrotových útočníků, které můžou nasadit — to budou mít, obzvlášť jakmile se Elmedin Rama a Denis Alijagič vrátí po dlouhodobých zraněních — ale rozhodně je tu nedostatek středních záložníků, kteří by tohle schéma utáhli. Navíc byste ideálně chtěli mít Filipa Šancla nebo Milana Lexu pod hrotem v systému 4-2-3-1. Nejspíš je to jen otázka času, kdy k takovému přepnutí dojde.

Nahodilé poznámky

Loni v létě jsem vyzdvihoval dva jmenovce jako klíčové ofenzivní duo, které má Pardubice táhnout v éře po Hlavatém. Je čas si je zkontrolovat. Zatímco Sigma měla dobrý důvod být all-in na Vojtěcha Sychru, Pardubice měly o to větší důvod si ho udržet jako nedílnou součást útočné sestavy. Pořád nemá #čísla, ale všechny jeho tři body byly zásadní a fakt, že jeho míra primární tvorby šancí je stejná jako u jedenáctibodového Alexise Alégué (0,9 zahozených šance připravených na zápas), nasvědčuje i určité porci smůly. Skončit v 77,5. percentilu u očekávaných asistencí na 90 minut bez jakékoliv podpory ze standardek je fakt skvělý počin. Co se týče Vojtěcha Patráka, ten se na vstřelených gólech podílel procentuálně častěji (přesně 50% účast), ale v přístupu do nebezpečných zón toho nabízí výrazně míň. Přesto, pokud Sychra dělá tohle a Patrák je tam od zakončení, fungují jako tandem na opačných stranách hřiště velmi dobře; Patrák byl v 75. percentilu u střel z vysoce nebezpečných pozic.

Co se týče dalšího klíčového ofenzivního dua, tentokrát toho, které má spojit síly přímo na špici sestavy, ani tady to nevypadá na předem odsouzený průšvih. Naopak. Jak Abdullahi Tanko, tak Ladislav Krobot mají vlastnosti, které je dělají užitečnými, pokud jeden z nich nebude násilně odsunut na kraj. Tanko se solidně dostává do vápna a zrychluje hru, už se tolik nechytá do ofsajdu a obecně působí jako efektivnější otrava/prezence bez míče; Krobot naopak moc nepresuje, spíš se soustředí na to, aby dál dodával své stabilně kvalitní zakončení.

Jejich předpokládaný konkurent, který svého času vypadal jako Střihavkův oblíbenec, Marzuq Yahaya, má naopak co dohánět. Údajně je na tučném kontraktu a ani jeho přestup nebyl za hubičku, takže zatím nikam nejde, což znamená, že fanoušci budou muset ještě nějakou dobu snášet jeho zmatené počínání ve vápně (průměrný percentil 14,3 z něj dělá nejhoršího z 37 pravidelných hrotů v metrice „attaching the box & poaching“). Jeho bilance 4/10 vyhraných hlavičkových soubojů ve vlastním vápně taky nevypadá na chlapa jeho vzrůstu zrovna lichotivě (i když míče aspoň častěji odklízí). Na druhou stranu, s jeho mírou ofsajdů nebo faulů je Yahaya v podstatě ve stejné situaci, v jaké byl Tanko po sezoně 23/24 — a ten teď dokázal udělat významný krok kupředu.

A nakonec se pojďme vypořádat s něčím, o čem se nesmí na hlas moc mluvit: Neotřesitelnou Pardubickou Jedničkou®.

Jan Stejskal jí není, a dost možná by ani neměl být, i když naprosto chápu logiku dát přednost hráči, kterého máte pod smlouvou, před tím, nad kým nemáte žádnou kontrolu (viz okamžitý odchod Vojtěcha Vorla po sezoně). Stejskal je bez debat gólman, který je dobrý nohama a nic navíc nepochytá. Fascinující na celé debatě je, že Vorel je v podstatě stejný případ, jen bez té práce nohama. Byl o chlup spolehlivější, o chlup lepší v prevenci gólů (14. místo oproti 18.) a o chlup účinnější v krizových momentech, ale v rozehrávce je mezi ním a Stejskalem propast. Kdybych byl Střihavka, kloním se ke Stejskalovi. (Ale zároveň horečně hledám posilu…)

Bitva o místo na slunci

Jeden aspekt fotbalu, který můj model nedokáže přesně zachytit a na který Pardubice před sezonou 25/26 hodně sází, je přirozený posun u dozrávajícího hráče. To je případ Míška, jak už bylo rozebráno výš, a také případ Jana Trédla, který byl začátkem roku 2025 v podstatě hozený do vody, ať plave. Teď má víc času si smočit kotníky, sehrát se s ostatními atd., takže by měl být připravený posunout se o level, možná i dva výš. A bude to třeba.

Jedna z oblastí, kde budou Pardubice od Trédla čekat víc, mimo jiné i ve srovnání s pověstnou brzdou v tomto směru jménem Michal Surzyn, je zapojení do rozehrávky a hrozba, kterou tím představuje. Momentálně je Trédl extrémem jak v xG (92. percentil), tak v xA (5. percentil), přičemž ten první údaj je nejspíš na větším vzorku neudržitelný. Pokud se Trédl v tomhle ohledu dokáže stát vyváženějším přispěvatelem a přidá víc než jen 9 vstupů do vápna ze hry, může pro FKP výrazně změnit tok hry.

Předpověď sezóny

Někdy si člověk trenéra doopravdy začne vážit, až když je pryč. Fanoušci Pardubic by podle mě v tomto bodě už dávno měli být – zvlášť když prognóza maluje dost smutný obrázek. Na začátku sezony 22/23, krátce předtím, než byli Jiří Krejčí a Jaroslav Novotný odvoláni, se FKP předpovídalo 28,2 bodu. V průběhu dvou nedokončených sezon, poznamenaných šíleným točením kádru, dokázal Radoslav Kováč tuhle projekci zvednout na 32,1 bodu pro léto 2024. Cíl modelu pro základní část přitom víceméně trefil (chybělo mu 0,2 a 2,3 bodu, ale dohnal to v nadstavbě), zatímco dvojice jeho nástupců se k tomu ani nepřiblížila — nasbírala teď o 13,1 bodu méně.

A tak jsme tady. Poté, co Kováč srazil pravděpodobnost přímého sestupu z původních 22 % na 14 % (nevýznamná změna, ale pořád pozitivní), jsou teď Pardubice hlavním favoritem s 40 %. Včetně šancí na účast v baráži se klub ocitl v nějakém průšvihu v ohromujících 74 % všech simulací. Čeká je tedy téměř jistě hodně dlouhá sezona – a to u klubu, jehož šance na klidné vody prostřední skupiny se za poslední roky vyvíjely takto: 15 % — 18 % — 28 % — 12 %. Brutální stagnace.

Odvážná predikce

Záznamy: 1/4. Krobot nevstřelil všechny své góly v 24/25 před přestávkou

Predikce: Pardubice si na první bod počkají stejně dlouho jako Budějovice loni

Odůvodnění: Nebude to žádné překvapení, pokud Pardubice vstoupí do sezony zatraceně drsným způsobem. Pro připomenutí – jejich úvodní rozpis vypadá takto: Plzeň doma, Liberec venku, Sparta doma, Hradec venku, Baník doma, Slavia venku. Šest kandidátů na Top 6 v prvních šesti kolech. Hodně štěstí.

Náhoda tomu chtěla, že zrovna jeden nechvalně proslulý tým začal minulou sezonu šesti porážkami v řadě. České Budějovice tuhle bídu přerušily až v 7. kole a Pardubice se letos vydají stejnou cestou – proti Bohemians ve vlastním 7. kole.

Co je na téhle předpovědi vlastně odvážného? Zaprvé, i ve své největší krizi v sezoně 24/25 Pardubice čekaly na bod „jen“ pět zápasů v kuse (v historii to přešvihly jen jednou – sedmi zápasy – v úvodních týdnech 22/23). Zadruhé, jde o tu specifičnost predikce: pokud Pardubice Bohemku minou a vezmou první bod ještě později než Dynamo, tedy až v dalším kole, moje předpověď padá. Musí se to stát v ten konkrétní čas a na tom konkrétním místě.